Naše údolíčko je krásné, široké jen co by Rákosníček rachejtličkou přestřelil. Je to vodotvorná krajina. Tady jistě neměl nikdo nikdy žízeň. Ze strmých úbočí šumí ze všech směrů kromě Úhlavy také spousta bezejmených potoků a potůčků, které ji posilují, naplní mokřad na dně údolí a kvapí do Nýrské přehrady a dál dolů k uhašení žízně Klatov i Plzně. Jedno úbočí tvoří severozápadním směrem od Svarohu hraniční hřeben, druhé zase východním směrem hřeben evropského rozvodí. Samá zvláštnost v té malé horské obyčejnosti.
Původ jména našeho dočasného přebývání je jasný - prostě tu po lesích rostla spousta brčálu. Tedy alespoň kolem roku 1945, kdy byl takto přejmenován z dříve ještě výstižnějšího Frischwinkel. Nevím, jestli Jaromír Kincl, předtím než napsal Rákosníčka, byl zrovna tady na rekreaci, ale i když ne, určitě se tu nějaký ten pohádkový vodní exteriér nachází - rybníček, puškvorec, hvězdy. Vše na na dosah natažené ruky. Terka s Kubou to potvrdí.
Jsme tu dnes třetí den a už jsme stihli spoustu krásných věcí.
Tak třeba koupit si od statkářky na farmě čerstvé mléko, domácí máslo a tvaroh. Taky pivo samozřejmě, protože kromě toho, že se stará o veliké hospodářství, stihne ještě provozovat malou hospůdku a penzionek a nebrání jí to být příjemná k hostům.
Jezdí nám tu pod okny barevný vláček. Nahoru pěkně supí sám. Dolů se veze - šetře naftu - přicvaknutý za velký vlak a takhle to stihne za den několikrát. Když se drápe k nám do tunelu, je ho slyšet a pak vidět ještě hluboko v údolí. Tady se dá běhat na vlak podle sluchu. I když je pravda, že většina dnešních pasažérů nejsou domácí, ale cyklochtiví turisti a ti na vlak neběhají, nýbrž jedou.
Je tu taky jeden hrozně malebný cíp louky zapíchnutý do hlubokého smrkového lesa na strmém svahu hory zvané Můstek. K tomu místu mne pojí krásné vzpomínky z výprav na roubenou bývalou hájovnu bez eletřiny a s vodou tekoucí jen okolo v horském potoku.
Při procházce Šumavou musíte přecházet ovčími a kravími pastvinami a na jejich okrajích zvláštním zařízením. A to je kvíz dnešního povídání: k čemupak to zařízení asi slouží?
Jdete-li krajinou,všude vidíte jednoznačné stopy její naprosté kulturnosti a vlivu lidské ruky. Kamenné valy označující pozemky původních dvorů, regulované potoky napájející chalupy, hospodářský les kam se člověk podívá. Bodejď by ne, vždyť už tu člověk poctivě pracuje minimálně od roku 1273, ze kterého se dochoval první písemný záznam. Hospodaří ovšem s pokorou. Tak, že jeho práce je v souladu s místními přírodními podmínkami a nijak neničí horský ráz krajiny, přestože ji už dávno celou přetvořil. Z tohohle pohledu jsou pokusy ochranářů o vytváření nedoktnutelných pralesních rezervací a lakování mozků neznalých vnitrozemců na zeleno naprosto nesmyslné a nekontinuelní.
Krajina je dnes jiná než před 15 lety, kdy jsem tudy běhával na lyžích. Tehdy všechny svahy pokrýval huňatý a souvislý smrkový porost, připomínající hřbet medvěda. Dnes, po tom co kůrovec chráněný ochranáři a vichřice zapracovali na lesech, připomíná spíš tak hřbet dinosaura. Není to poprvé ani naposled a na mnoha starších ranách už je zase vidět ta mocná síla obnovy, kterou tyhle mé oblíbené hory mají v sobě hluboko vrostlou. Přál bych jim jen, aby jim lidská hloupost nebránila v regeneraci.
Nuže kdo Šumavu ještě nezná, poznat by ji měl. Jinak mu cestou na Seychely unikne zelená perla mezi prsty.
